"Vrchlabský tým byl mým klubem a fandím mu!" říká Karolína Erbanová

Jako malá začínala v deseti letech s hokejem ve svém rodném Vrchlabí, poté přešla k rychlobruslení, kterého se drží do teď. Řeč je o pětadvacetileté české reprezentantce v rychlobruslení Karolíně Erbanové. Letos se Karolína zúčastnila zimních olympijských her teprve podruhé a už si z Pchjongčchangu přivezla bronzovou medaili ze závodu na 500 metrů, ještě k tomu zajela svůj nejlepší čas. Prozradila například, co všechno musela pro získání medaile obětovat, jak se jí stýská po domově, nebo jak probíhal její závodní den.

Jak je pro vás důležité rodné město Vrchlabí?
Vrchlabí pro mě je jeden z domovů a váže se na něj mnoho vzpomínek, proto se sem ráda vracím.

Už jako malá jste hrála hokej za vrchlabský tým, tak jaký vztah tedy ke klubu máte a jak celkově máte ráda hokej?
Hokej je moje srdeční záležitost. Líbí se mi ta hra a vše okolo. Vrchlabský tým byl mým klubem a fandím mu.

Chodíte se někdy na vrchlabský hokej podívat, když jste doma?
Velmi zřídka to vyjde tak, že mám možnost se jít podívat. Moje maminka chodí ale pravidelně, tak někdy vyrazím s ní.

Jak jste se dostala od hokeje k rychlobruslení? Přivedl vás k tomu někdo, anebo to byl váš nápad?
K hokeji i rychlobruslení mě přivedl Aleš Suk, trenér běžeckého lyžování a můj tehdejší učitel na základní škole na Náměstí Míru.

Kvůli rychlobruslení jste se přestěhovala do Nizozemí, proč zrovna tam?
Nizozemí je rychlobruslařská velmoc a kluby jsou tam vedené podobně jako v cyklistice, tedy fungují komerčně a ne jako samostatné národní týmy, proto jsem tam našla místo poměrně snadno. Trénuji tam tedy v jednom z týmu pod vedením holandského trenéra Dennise van der Guna.

Nestýská se vám tam po rodině a přátelích?
Stýská se mi. Někdy opravdu dost, ale pro ten krok jsem se rozhodla a nechtěla jsem couvnout, když se přitížilo. S Českem jsem ve spojení a to mi pomáhá.

Jak často jezdíte domů z Holandska?
Jak kdy mi to vyjde. V přípravě ale určitě víc, než během závodní sezony.

Co všechno jste musela obětovat tomu, abyste získala olympijskou medaili?
Na to se asi nedá nijak krátce odpovědět. Muselo se stát mnoho věcí a musela jsem potkat mnoho lidí, a ti mě různým způsobem ovlivnit, abych mohla domů přivést tu vytouženou medaili.

Když přejdeme k té olympiádě, jak to celé probíhalo? Kde jste bydlela? Čemu jste se věnovala ve volných chvílích?
Bydlela jsem v olympijské vesnici, jako všichni sportovci, kteří se účastní OH. Volných chvil moc nebylo, ale když ano, hrála jsem třeba ping-pong s týmem, dělala jsem práci na počítači nebo jsem koukala na seriál.

Jak probíhal závodní den, kdy jste jela 500m? Byla jste nervózní?
V den 500m jsem nervózní byla ohromně. Závod se jel až večer okolo 21.00, takže jsme museli čekat celý den. Okolo jedné jsem se šla rozjet na trénink a potom jsem koukala na zápas českých hokejistů.

Jaký to byl pocit, když jste zjistila, že jste si vybruslila medaili?
Nepopsatelný. Mísily se ve mně všechny možné emoce. Dost jsem vzpomínala na předešlé roky a na mou rodinu.

Jak jste tento úspěch po návratu domů oslavila?
Já nejsem moc člověk, co nějak přehnaně slaví. Medaili mám a za to jsem neskutečně ráda. Dny jdou ale dál a já mám další mety a další cíle a s chutí na nich začnu pracovat.

Co říkáte na to, že i Eva Samková a Michal Krčmář mají medaile? Čím to je, že jsou vrchlabští sportovci dobří?
Asi tady máme nějaké kouzelné hory.:) Čím to je, to nevím, ale je to zvláštní a měli byste na to být pyšní.