HC Stadion Vrchlabí – Tomáš Jirků končí se svou hráčskou kariérou
Rozhovory

Tomáš Jirků končí se svou hráčskou kariérou

28.04.2021
Tomáš Otradovský (Krkonošský deník)

Aktivní hráčskou kariéru se po této sezoně rozhodl ukončit kapitán mužstva
TOMÁŠ JIRKŮ (29). Služebně nejstarší hráč našeho týmu a zároveň šéftrenér mládeže se rozhodl, že již nechce plnit obě role.
Od nové sezony bude pouze koučovat. Vedle rozvíjení talentu u mladých hokejistů se stane navíc členem realizačního týmu A mužstva dospělých.

Tomáši, co vás vedlo k tak rezolutnímu kroku? Přece jen věkově nespadáte do skupiny hráčů, kteří by snad měli být za zenitem a podobně se loučit s kariérou.
Ve dvaceti letech, když jsem se vracel z Liberce domů, tak jsem se chtěl naplno věnovat trénování. Proto jsem i šel studovat do Prahy na FTVS. Ve Vrchlabí jsme v tu dobu začínali hrát v krajské soutěži a já bral hokej jako zábavu. Postupem času mě to začalo zase naplňovat, určitě i díky našim fanouškům, a celkově díky skvělé atmosféře v našem klubu. Za dva roky jsme postoupili do druhé ligy, což byl obrovský zážitek a pro mě osobně velký úspěch. Jak šel čas, tak jsem si říkal, že budu hrát do třiceti a pak už budu pouze trénovat mládež, což teď tímto krokem plním.

Ono to navíc druhou ligou neskončilo.
To máte pravdu. Loni se mi splnil dětský sen, když jsem jako malý kluk chtěl jednou hrát za Vrchlabí v první lize. Nikdy mě však nenapadlo, že budu kapitánem mého milovaného týmu. V průběhu této sezony jsem si však uvědomil, že v profesionální soutěži je potřeba se hraní věnovat na sto procent, starat se o své tělo a hodně odpočívat. Nedovedl jsem si v tu chvíli představit, že budu ještě celé odpoledne na ledě s dětmi a do toho ještě chodit učit tělocvik na školu.

Takže jste v té době začal váhat, zda v kariéře pokračovat?
Je tomu tak. Po Vánocích jsem navíc měl jednání s majitelem a sportovním manažerem vrchlabského klubu, kde mi byla nabídnuta možnost zařadit se v budoucnu na pozici asistenta trenéra u našeho A týmu. Nechali zcela na mě, kdy se rozhodnu tuto nabídku přijmout. Jsem moc rád za to, že jsem mohl ukončit hráčskou kariéru ze svobodné vůle. Velice těžké by asi pro mě bylo, kdyby už o mě nebyl zájem.

Chcete se teď tedy naplno věnovat trenérskému řemeslu. Ve kterých funkcích vás tedy od příštího ročníku uvidíme?
Chtěl bych se tomuto řemeslu věnovat celý život. Od příští sezony bych měl nadále pokračovat ve funkci šéftrenéra mládeže a nově také ve funkci asistenta trenéra u A týmu. U mládeže už nebudu moci být hlavním trenérem u dvou věkových kategorií, jelikož by se to časově nedalo skloubit. Budu se ale nadále mládeži intenzivně věnovat. Mojí náplní bude především jí zastřešovat, metodicky vést a komunikovat s hlavními trenéry všech kategorií.

Vystudoval jste trenérskou licenci. To byla profesionální trenéřina vaším velkým snem od začátku?
Je pravda, že už někde ve třinácti letech jsem domů přišel s tím, že chci jít v budoucnu studovat na FTVS do Prahy. I proto jsem šel na čtyřleté gymnázium, abych byl dobře připravený na budoucí studium na vysoké škole. Chtěl jsem vždycky být u hokeje, ať už v pozici hráče nebo trenéra. Když jsem nastoupil na zmíněnou vysokou školu, bylo již jasné, že trenéřina je moje budoucí práce a musím říct, že mě to zcela pohltilo.

Do jaké úrovně jste to při studiu dotáhl?
Díky vystudovanému magisterskému studiu jsem obdržel nejvyšší trenérskou licenci, jaká je v České republice pro lední hokej k dispozici, tedy A licenci. Samozřejmě jsem si vědom, že je potřeba na sobě neustále pracovat, tak se snažím hodně sebevzdělávat. Jezdím na spoustu seminářů a byl jsem také na dvou zahraničních stážích.

Ve vrchlabském A týmu jste odehrál deset sezon. To vás nikdy nenapadlo jít hrát jinam? Měl jste třeba někdy nějakou zajímavou nabídku?
Nikdy mě nenapadlo odejít, za tu dobu jsem to neměl ani jednou v hlavě. Tím, že jsem ve Vrchlabí doma, trénoval jsem zde mládež a současně hrál, tak jsem si to ani nedokázal představit. Měl jsem nějaké nabídky, zejména do nižších zahraničních soutěží, taky možnost nějaké první ligy, současně jsem měl i zajímavou nabídku k trénování mládeže v jiném klubu. Ale nikdy to pro mě nebylo ve hře.

Jak už jste sám zmínil, v posledních třech letech jste na dresu nosil céčko. Prozraďte, jaký jste pro kabinu byl kapitán?
Já doufám, že dobrý (usmívá se). Ale to by spíš museli říct moji spoluhráči, jak to oni vnímali. Snažil jsem se být přátelský, otevřený i pro mladší kluky tak, abych jim byl schopen poradit. Na druhou stranu, když se mi něco nelíbilo, tak jsem dokázal i zařvat v kabině. Nejdůležitější pro mě osobně bylo to, aby kluci pochopili, že je čest za Vrchlabí hrát, aby si toho vážili a nechali na ledě všechno. V tom jsem se snažil jim jít příkladem.

Deset let je opravdu hodně velká doba. Na co budete nejraději a nejvíc vzpomínat?
Je to opravdu hodně dlouhá doba, ale neuvěřitelně to uteklo. Vlastně mi ani pocitově nepřijde, že už to je deset let. Já budu osobně rád vzpomínat na všechny sezony, ale samozřejmě člověk to vnímá jinak ve dvaceti, jinak ve třiceti. Obrovská euforie byla, když jsme ve finále krajské ligy porazili Trutnov a postoupili do druhé ligy. To bych asi považoval za vůbec největší úspěch.

Úspěchů ale za vaši éru bylo mnohem více, viďte?
Samozřejmě. Cením si i postupu do první ligy, ale tam tomu chyběla ta radost a oslava přímo na ledě, protože se sezona nedohrála celá. Letošní ročník v první lize byl taky neskutečný, ale tomu zase chyběli fanoušci na stadionu. Nejvíce však člověk bude stejně vzpomínat na své bývalé spoluhráče, protože tým, spoluhráči, legrácky v kabině, to je prostě nejvíc.

Za dobu, co jste ve Vrchlabí hrál, se u mužstva vystřídala řada trenérů. Schválně, zkuste je vyjmenovat, ať procvičíte paměť a připomenete je fanouškům.
Pamatuji si je všechny. První trenér byl Pavel Biegl, kterého v průběhu druhé sezony vystřídal Ivan Houda. Následně ho zase vystřídal Pavel Biegl, po něm přišel Pepa Řeháček, kterého nahradil Petr Hlaváč. Ten ze mě udělal obránce. A mým posledním trenérem byl Venca Baďouček.

Začínal jste tu v krajské lize a před druhou ligu dovedl tým až do Chance ligy. Vnímal jste z pozice obránce výkonnostní rozdíly všech těchto soutěží?
Výkonnostní rozdíly jsou zcela patrné. Na skok z krajské ligy do druhé už si moc nepamatuji, navíc jsem v tu dobu hrál ještě v útoku. Co se týká přechodu z druhé ligy do první, tak tam je největší rozdíl v rychlosti a tvrdosti. Už jsem to zmínil v některém z předchozích rozhovorů, někdy je ta rychlost hry na úkor hokejovosti.

Na které spoluhráče budete nejraději vzpomínat? S kým jste toho vlastně odehrál vůbec nejvíc a nejvíc si s ním na ledě i mimo něj rozuměl?
Nejvíce jsem toho odehrál s Patrikem Urbanem. Sedíme vedle sebe v kabině a jsme kamarádi i mimo hokej. V podstatě od začátku s námi hrál i Martin Abrahám, s nímž jsme také velcí kamarádi. Hrozně nerad bych na někoho zapomněl, abych se někoho z kluků nedotkl, ale já se považuji za kamarádského člověka a dovolím si říct, že jsem měl dobrý vztah se všemi mými bývalými spoluhráči. Když bych měl opravdu některé kluky zmínit, pak jsou to Martin Blažej a Tomáš Oppelt, se kterými jsem hrál v podstatě celou mládež a následně pak i v A týmu. S Jirkou Jebavým mám zase speciální vztah, protože jsme spolu vyrůstali a dodnes jsme v kontaktu. Dále jsou to Tomáš Šťastný, Jirka Šimoníček, Dan Miškovský, Tomáš Bláha, Honza Kadavý a Honza Bendík. Z loňského kádru nechci nikoho konkrétního zmiňovat, tam bych označil celý tým (směje se).

Kdy jste tedy dospěl k definitivnímu rozhodnutí skončit s aktivní kariérou a kdo vás nejvíc přemlouval, abyste si to ještě rozmyslel?
Jak jsem zmínil, s tou myšlenkou jsem si pohrával delší dobu a měl jsem to tak nějak naplánované. Ale reálné obrysy to začalo mít až v průběhu letošní sezony. Nedá se říct, že mě někdo vyloženě přemlouval, protože to všichni chápali a rozuměli tomu. Ale je pravda, že kamarádi i rodina mi říkali, jestli není na to ještě brzy.

Nebojíte se, že vám bude herní vytížení chybět?
Z toho trochu strach mám. Ale vzhledem k tomu, že budu u týmu působit v roli trenéra, tak věřím, že to stýskání nebude tak hrozné. Musím se přiznat, že byl pro mě závěr sezony hodně emotivní. Po vyřazení ve Vsetíně jsem se neubránil slzám. Další silný moment pro mě byl, když jsem celému týmu po sezoně oznamoval, že už hrát nebudu.

Může se stát, že přece jen třeba po roce, po dvou, ještě rozhodnutí změníte a ať už ve Vrchlabí nebo jinde zápasové brusle obujete?
Trochu jsem si pohrával s myšlenkou, že bych si chodil někde pro radost zahrát krajskou ligu, popřípadě občas vypomohl partnerskému týmu ve druhé lize. Nevidím to ale moc reálně. Chci se naplno věnovat trenérskému řemeslu a veškerou energii směřovat tam. Na druhou stranu nikdy neříkej nikdy, pořád jsem ještě mladý a za rok, za dva může být všechno jinak.

×
×
Dnes v 17:00 | Muži
HC Stadion Vrchlabí
Draci Pars Šumperk