Rozhovor s trenérem juniorky Michalem Pšurným
Informace o A-týmu přinášíme pravidelně, ale naší další prioritou je práce s mládeží.
Veškeré mládežnické sporty byly, na rozdíl od profesionálního sportu, téměř na rok od tréninků a zápasů odříznuty.
Naše základna se nám dlouhodobě rozrůstá a stále přibývají talentovaní kluci, kteří se jednou mohou prosadit i v profesionálních soutěžích.
Dnes vám přinášíme rozhovor s trenérem naší juniorky a bývalým skvělým hráčem Michalem Pšurným.
Michale, jsi rodákem ze Zlína, jak ses vlastně dostal do Vrchlabí?
To je na delší povídání, ale zkusím to nějak zkrátit. Když jsem skončil s profesionální kariérou, začal jsem trénovat v Uherském Brodě, kde jsme se i domlouvali na další spolupráci, ale potom to z nějakých důvodů nedopadlo. S mou, dnes už bývalou, přítelkyní jsme se bavili, co dál a vzhledem k tomu, že měli její rodiče v Krkonoších ještě jednu chalupu, rozhodli jsme se, že si zkusíme vzít její provoz na sebe. Zároveň jsem si sehnal přes svého bývalého spoluhráče Honzu Matějku kontakt na klub a s Jirkou Jakubcem a Tomášem Jirků jsme se dohodli na spolupráci. Můj původní plán byl takový, že už bych chtěl jen trénovat, ale domluvili jsme se nakonec i na roli útočníka v A-týmu a hrál jsem ještě dvě sezony. Od té doby jsem tady. Přítelkyni už sice nemám, ale oblíbil jsem si to tady a zůstal jsem.
Co všechno jsi s hokejem zažil a jakými týmy jsi prošel?
Zažil jsem toho spoustu, zážitků je hodně. To by bylo taky asi na delší povídání. S bráchou jsme začínali ve Zlíně, přes mládežnické kategorie, mládežnické nároďáky až vlastně do A-týmu jsme byli tam, dále jsem byl v kanadské juniorce, z klubů tady v Čechách to bylo Ústí nad Labem, České Budějovice, Olomouc, Třebíč, pak tři roky v Anglii a ještě poslední sezonu to bylo takové velmi dynamické. To jsem vlastně začal ve Francii, pokračoval v Polsku a skončil v Německu. S hokejem jsem procestoval spoustu míst, spoustu zemí, naučil jsem se anglicky, čehož si hrozně cením a jsem za ty zkušenosti velmi rád.
Pocházíš z hokejové rodiny, přibliž nám trochu, kdo všechno z tvojí rodiny působí v hokejovém prostředí?
Oba moji dědové hráli. Jeden chytal, druhý hrál a samozřejmě i táta a strýc. Sice nehráli na profesionální úrovni, ale táta tehdy hrál třetí nejvyšší soutěž a do dneška působí jako trenér ve Zlíně. A brácha hraje taky.
Letos to už bude tvoje pátá sezóna, kdy v našem klubu působíš jako trenér mládeže. Popiš nám tvůj pohled na práci s mládeží ve vrchlabském klubu.
Myslím si, že ve Vrchlabí se pracuje s mládeží velmi nadstandardně. Podmínky pro trénink jsou tady velmi kvalitní, stejně jako zázemí. Celková filozofie klubu je nastavená výborně. Jsem tady více než spokojený a vážím si toho, že tady můžu pracovat. Mezi trenéry i vedením panuje velmi přátelská atmosféra a vždy se na všem domluvíme. Kluci tady mají opravdu nadstandardní podmínky a servis pro to, se rozvíjet, co nejvíc to jde. Kdyby na takové úrovni fungovala většina malých klubů, tak si myslím, že by se hokej v Česku posunul ještě o level výš.
V II. lize jsi nastupoval i za náš A-tým, nechybí Ti to a sleduješ výsledky A-týmu?
Samozřejmě, že sleduju. Nelze to nesledovat, když se v tom hokejovém prostředí člověk neustále pohybuje. S klukama se o tom bavíme a občas si z nich dělám srandu, že jsou to dřeváci. (směje se) Klukům fandím. Loňskou sezonu jsem sledoval, měli ji fantastickou.
A co se týče toho, jestli mi to chybí nebo nechybí... Když je člověk přítomen na zápase, tak samozřejmě ty ruce trochu svrbí a obzvlášť, když na to koukám z pozice bývalého hráče. To si občas říkám, proč to ten hráč udělal tak, že je to kopyto, že já bych to udělal jinak, ale potom, když se nad tím zamyslím, v jaké je to intenzitě, rychlosti a dřině, tak už je to pro mě uzavřená kapitola a museli by mě na ten led leda dotlačit.(směje se)
Jak jsi vnímal loňskou sezónu, která byla díky covidovým opatřením velice netypická a co vše jste mohli s dětmi absolvovat?
Celý loňský rok byl zajímavý z mnoha úhlů pohledu. Pro mě osobně to bylo úplně specifické. Poprvé od mého dětství proběhla ta sezona úplně jinak. V říjnu i v listopadu jsem měl v podstatě takovou dovolenou, na což jsem nebyl vůbec zvyklý. Byla to velká změna, na kterou jsem nebyl vůbec připravený, ale naučilo mě to spoustu věcí.
Z pohledu trénování dětí to bylo pro všechny také velmi specifické. Snažili jsme se dělat on-line tréninky a další aktivity, které byly v rámci opatření možné.
Je na dětech znát ten výpadek z loňské sezóny a je dle tvého názoru možné ho nahradit?
Je to velice individuální. Na některých dětech je to znát víc, na některých zase míň. Teď se pohybujeme na suchu, takže uvidíme, jak to bude vypadat až vyjedeme na led. Myslím, že to budeme zjišťovat až v průběhu dalších sezon, jaký dopad bude mít tento covidový výpadek do budoucna. Osobně si ale myslím, že pokud to v těch klukách je a ten talent mají, tak jsou schopni to bez problému dohnat. Ti, kteří to tam mají třeba o něco míň, to budou mít možná složitější, ale nemám strach, že by to mělo až tak fatální následky. Věřím, že se to srovná a že to kluci doženou.
Jaké kategorie si měl v průběhu vrchlabského trenérského angažmá na starosti a jak se těšíš na letošní sezónu a práci s nejstarší kategorií - juniory?
Byl jsem u 3., 4. třídy, pak u 4., 5. třídy, starších žáků, dorostu, teď budu mít juniorku, takže pak už asi jedině
A-tým. To mi teď vyfoukli Tomáš Jirků s Petrem Hlaváčem no, na to jsem se těšil. Tomáš ale stejně ví, že mi to jednou připustí. (směje se)
To je samozřejmě vtip, teď vážně. Na práci s juniory se těším, je to pro mě něco nového. Konečně tam můžu uplatnit i více taktiky než s těmi mladšími kategoriemi a už můžeme více reagovat v průběhu zápasu na styl hry soupeře a vůbec na styl naší hry. Těším se a jsem zvědavý, jak to bude celé probíhat a je to pro mě výzva.
Co si přeješ a jaká máš očekávání od letošní sezóny?
Hlavně si přeju, aby sezona vůbec proběhla, abychom mohli odehrát zápasy a normálně trénovat. To je hlavní. Chtěl bych, abychom s juniorkou hráli o ty nejvyšší příčky. Uvidíme, jaká bude realita, jestli to půjde nebo nepůjde, ale já si myslím, že bychom určitě chtěli cílit i na postup, ale uvidíme.