Jaroslav Vlasák: Můj největší zážitek? Postup do I. ligy

Hráč, trenér, vedoucí mužstva, sekretář, ale i strojník nebo ředitel zimního stadionu. Stopa Jaroslava Vlasáka v historii i současnosti vrchlabského hokeje a zdejšího hokejového klubu je zkrátka nepřehlédnutelná. Před pár týdny se mu dostalo ocenění za celoživotní přínos a práci pro HC Stadion Vrchlabí. V rozhovoru pro Vrchlabinky nás provedl svojí bohatou hráčskou i trenérskou historií a z jeho slov je stále zřejmé, že hokejem žije na sto procent.

Začneme od konce. Na konci března jsi byl v rámci vyhlašování nejlepších sportovců a trenérů města Vrchlabí za rok 2024 oceněn za svůj celoživotní přínos pro vrchlabský hokej. Co pro tebe toto ocenění znamená?
Tak především, když mi Jiří Jakubec, zastupitel města a manažer HC Vrchlabí, na začátku března oznámil, že budu v rámci akce Sportovec města Vrchlabí 2024 oceněn za celoživotní přínos a práci pro HC Stadion Vrchlabí, byl jsem tak trochu v údivu. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem nebyl překvapen. Byl jsem, a to velice mile. Zároveň jsem si však uvědomil, co skvělých, pracovitých a schopných lidí ve Vrchlabí znám, kteří by si toto ocenění určitě také zasloužili. Nakonec jsem ovšem zapřemýšlel a dospěl k názoru, že téměř půlstoletí věnované lednímu hokeji a zimnímu stadionu není opravdu zas tak málo. Byla to spousta hodin, zkušeností, práce a starostí, ale také radostí a poznávání nových přátel, kamarádů a osobností. Zpětně jsem toho nikdy nelitoval. A jsem rád za to, jakou má hokej ve Vrchlabí tradici, širokou hráčskou základnu, schopné vedení a v neposlední řadě skvělé fanoušky. A teď k tvé otázce. Ocenění si velice vážím, mám z něho opravdu velkou radost, cením si toho a ještě jednou vedení města moc děkuji. Mimochodem, je to v krátké době již druhé ocenění. Před rokem jsem obdržel od Českého svazu ledního hokeje v Hradci Králové ocenění „Osobnost ledního hokeje“. Asi to k tomu důchodu patří… (smích)

Hokej ve Vrchlabí se těší velké popularitě. Čím si to vysvětluješ? Čemu nebo komu zdejší týmy vděčí, že je tam, kde jsou?
To je velice široká otázka. Založení zdejšího hokejového klubu se traduje již od roku 1952. Mezi průkopníky a zakladatele hokeje ve Vrchlabí patří pánové Václav Peřina, doktor Novák, profesor Louda a mnoho dalších. Nicméně zde musím vyzdvihnout a zmínit jedno jméno, a tím je pan Oto Flachsel. Ten pán – ač invalida – pro hokej pracoval 24 hodin denně. Okolo něho se vytvořila parta nadšenců vedená Bohoušem Ortem. A byli to právě oni, jejichž zásluhou se v roce 1977 postavila v rámci Akce Z umělá ledová plocha. To byl první a velmi důležitý krok k dalšímu rozvoji hokeje ve Vrchlabí. V roce 1986 se podařilo dostavět sociální zařízení. Byl to další a velmi důležitý krok a skrze něj zimní stadion po technické, provozní a hygienické stránce splňoval veškerá kritéria k tomu, aby hokej ve Vrchlabí poskočil zase o stupínek výše. Pak už záleželo jen na klubu, jak tuto nabídnutou situaci uchopí, jak bude ekonomicky silný a jak schopné bude jeho vedení. Zde je potřeba říci, že jsme vždy měli velkou podporu od vedení města, ať již nám dalo do pronájmu ubytovací zařízení na zimním stadionu, nebo autokemp Vejsplachy. Dostávali jsme dotace na provoz zimního stadionu. Ve vedení klubu byli vždy schopní a pracovití lidé jako inženýr Pavlíček či inženýr Stránský. Později mezi ně patřil inženýr Kmoníček či Petr Dědek. A v současnosti to je – a u tohoto jména se musím zastavit – bývalý hráč, dnes podnikatel a majitel klubu pan Aleš Cerman. Je to člověk s velkým srdcem, který hokeji rozumí, hokejem se baví a prakticky již dvacet let do něj vkládá svoje finance. Klobouk dolů!

V nedávno skončeném ročníku 2. hokejové ligy se Vrchlabí umístilo na třetím místě ve skupině Západ. Jak se ti sezóna celkově líbila a jak hodnotíš dosažený výsledek vrchlabského Áčka?
Z mého pohledu jako fanouška to byla vydařená a úspěšná sezóna. Do mužstva se zapracovali další naši noví mladí hráči. Celkově se tým prezentoval aktivním a útočným hokejem podpořeným kvalitním výkonem všech brankářů. Třetí místo v základní skupině 2. ligy – Západ lze jednoznačně považovat za úspěch, jelikož kvalita soutěže je na velmi dobré úrovni a obzvlášť v domácím prostředí může porazit každý každého. Předvedená hra v play-off měla – zvláště v domácím prostředí – dobrou úroveň a pro naše fanoušky to bylo skvělé, protože se vyhrávalo. Všichni jim děkujeme za jejich vytrvalou podporu. Průměr přes 700 diváků na zápasy v základní části a 1000 diváků v play-off je super, a protože hokej ve Vrchlabí děláme hlavně pro diváky, byli jsme všichni spokojeni.

Když ses v dětství rozhodoval, kterému sportu se budeš věnovat, proč sis vybral právě hokej a ne třeba fotbal, lyžování nebo něco jiného?
Již od dětství mě bavil jakýkoliv sport. Rád jsem se na něj díval a strašně rád jsem si každý sport chtěl zkusit. Mezi moje nejoblíbenější sporty v létě patřil fotbal, atletika, stolní tenis, basketbal, orientační běh, cyklistika, tenis a další. V zimním období mně učaroval a líbil se mi hokej. Jednak jsme bydleli kousek od zimního stadionu, který v té době měl pouze ještě přírodní ledovou plochou, a také již v té době měl hokej ve Vrchlabí tradici. Rovněž mě v tom podporoval můj taťka.

Kolem hokeje ve Vrchlabí se v různých pozicích pohybuješ bezmála půlstoletí. Jaké byly tvoje hokejové začátky?
V deseti letech jsem již nastupoval za žáky TJ Spartak Vrchlabí a velkým zážitkem pro mě bylo, když se pořádal zájezd na extraligový hokej do Pardubic na zápas Tesla Pardubice – Dukla Jihlava a já se mohl jet podívat. Ten den bylo rozhodnuto. Byla tam krásná atmosféra, krásný hokej, hezká hala, ale hlavně hráč s číslem 13 Vladimír Martinec. Byl to můj velký vzor a od té doby bylo mým velkým snem a cílem dostat se do Pardubic a hrát hokej za Teslu…

… a povedlo se.
Ano, tento sen se mi splnil. V patnácti letech jsem odešel studovat Střední průmyslovou školu elektrotechnickou do Pardubic, kde jsem si zahrál nejvyšší juniorskou extraligu. Trénovali nás vynikající trenéři pan Uher, pan Jägr. Byla to krásná léta, bylo v nich hodně dřiny a málo času na školu, kterou jsem vystudoval s odřenýma ušima. Výsledkem ale bylo, že jsme pro Pardubice po dlouhé době vybojovali titul Mistra ČSR a na Mistrovství ČSSR jsme obsadili druhou příčku. Poznal jsem skvělé hráče, mnoho kamarádů. Rád bych zde jmenoval takové osobnosti, jako byl Otakar Janecký, Evžen Musil, Pavel Skalický, Honza Velinský, Jiří Šejba a jiní. Studium na vysoké škole jsem odmítl, a tak jsem hned po maturitě 1. července 1975 narukoval do Dukly, vojenské tělovýchovné jednoty, kde jsem na Moravě strávil dva roky. A po nabídkách hrát hokej v Opavě, Havířově a Hradci Králové jsem se s osobních důvodů rozhodl pro návrat do Vrchlabí.

Jenom pro dokreslení, ve kterém roce se nyní pohybujeme?
To se psal rok 1977 a právě v té době se ve Vrchlabí otevíral zimní stadion s umělou ledovou plochou. To byl veliký pokrok. Protože pokud chtěl hokej ve Vrchlabí konkurenčně uspět alespoň na krajské úrovni, tato výstavba byla nezbytně nutná. V té době již přírodní podmínky zužovaly provoz zimního stadionu maximálně na tři měsíce. A to už se hokej nedal dělat.

Zkusme ve stručnosti zrekapitulovat všechny funkce či pozice, kterými jsi zde prošel.
Vezmeme to asi heslovitě. Patnáct let jsem byl hráč A-mužstva; pět let asistent trenéra A-mužstva, které hrálo krajský přebor, což byla třetí nejvyšší soutěž v zemi; dva roky hlavní trenér juniorů; dva roky asistent trenéra a vedoucí mužstva v II. národní lize, které pak postoupilo do I. Ligy, a tři roky jsem pak byl sekretář a vedoucí mužstva v I. národní lize. V dalších sezónách jsem pak byl manažer, organizační pracovník, sekretář nebo historik. V této funkci jsem vybudoval Síň slávy. No a když to vezmu mimo hokej, osm let jsem tady dělal strojníka. Ve třiceti letech jsem začal dělat ředitele zimního stadionu a jím jsem byl třicet šest let a dva roky teď tady dělám administrativu. Podtrženo sečteno, je to čtyřicet šest let, tedy téměř půlstoletí, jak říkáš.

Co tě bavilo nejvíc?
Všechno. Člověk měl štěstí, že si vždy kolem sebe vybudoval tým lidí, na které bylo spolehnutí a které ta práce bavila a dávali jí vše. Ale samozřejmě opravdu asi nejvíce mě bavilo, když jsem dělal sekretáře a vedoucího mužstva v I. lize. To mělo opravdu profi úroveň. To byla paráda a zde jsem si přičichl k velkému hokeji.

Jak moc zásadní zlom byla pro zdejší hokej výstavba kryté haly? I já si velmi době pamatuji doby, kdy se zde hrál hokej a bruslilo se pod otevřeným nebem a vedle ledové plochy byla obrovská hromada rolbou posbíraného sněhu.
Jak už jsem se zmínil předtím, základ byla umělá ledová plocha, ale aby hokej ve Vrchlabí mohl ctít tradice a mohl se posouvat kupředu, další důležitou kapitolou byla výstavba sociálního zařízení – hráčských kabin, kabin pro hostující mužstva a pro veřejnost, regenerační linky, posilovny nebo ubytovacího zařízení – a toto se uskutečnilo v roce 1986. A tehdejší předseda městského národního výboru pan Štěpánek nechal vystavět ještě jedno patro navíc, kde se nacházelo sedm tříd základní školy. Byla to opět velká akce s velkým přispěním členů hokejového klubu. Opět každý člen klubu musel odpracovat 200 hodin zdarma. Vrchlabský hokej v té době již disponoval školičkou bruslení a pěti mládežnickými kategoriemi, A-mužstvo atakovalo čelo tabulky Krajského přeboru a rýsovala se možnost hrát kvalifikaci o II. ligu. Hokej ve Vrchlabí táhl, na derby s Trutnovem nebo Dvorem Králové nad Labem chodily tisícové návštěvy. Kvalitu utkání však ovlivňovaly přírodní podmínky jako déšť, sněžení či mlha a fanoušci začali skandovat „my chceme halu“. Neskutečné se stalo skutkem a po dlouhých a náročných jednáních se začalo s výstavbou zastřešení. Zde musím ale vyzdvihnout a poděkovat za usilovnou a velmi namáhavou práci k realizaci tohoto projektu panu starostovi Janu Sobotkovi, který byl významnou osobou při realizaci této stavby. Dílo se podařilo dotáhnout do konce a v říjnu 2002 jsme otevírali krásný zastřešený zimní stadion, který se stal chloubou našeho klubu a města. Pro mě to bylo maximum, po kterém jsem celé roky toužil. Byl to splněný sen můj a několika dalších generací, pro vrchlabský hokej a fanoušky něco neskutečného. No prostě „bomba“. Najednou člověk v den zápasu či tréninku nemusel koukat, jestli sněží, prší či není mlha. Sezóna se tím pádem protáhla na sedm až osm měsíců a mohlo se začít plánovat. Vedení města nám pomáhalo dotací a dalo nám zimní stadion do nájmu. Rázem se nám zvýšil počet mladých zájemců o lední hokej. Bylo to krásné období plné nadšení a elánu. Teď záleželo už jen na vedení a funkcionářích klubu, jak danou situaci využijí ku prospěchu klubu, veřejnosti a města.

S hokejem máš nepochybně spojenou celou řadu vzpomínek či zážitků. Na který vzpomínáš nejvíc či nejraději?
Nejraději vzpomínám na náš postup do I. národní hokejové ligy. To bylo úžasný. Celé Vrchlabí žilo hokejem. Na utkání doma byla téměř vyprodaná hala, na utkání u soupeřů jezdilo mnoho našich fanoušků. Byly to těžké boje o postup a závěrečné finále s Chrudimí, která byla nabitá bývalými reprezentanty z Pardubic. To byl svátek hokeje. Oslavy postupu na vrchlabském náměstí, to bylo takové malé Nagano. No prostě euforie a zážitek na celý život. První liga, to byla další fantazie, krásné zápasy, kvalitní hokej a mužstva s tradicí jako Kometa Brno, Dukla Jihlava, Chomutov, Hradec Králové, Kladno nebo Znojmo. Byla to úžasná příležitost a inspirace pro všechny naše mladé hráče.

Jakou budoucnost má podle tebe zdejší hokej?
Vrchlabský hokejový klub má stabilizovanou a dobrou úroveň – od mládeže až po A-mužstvo – skvěle podpořenou majitelem klubu panem Alešem Cermanem a managementem (Jiří Jakubec a další). Má velikou podporu od města a všech partnerů. Co se týče sportovní úrovně, tak práce s mládeží je na velmi dobré úrovni. Co se A-mužstva týče, II. liga je pro velikost a počet obyvatel města Vrchlabí dostačující a kvalitní soutěží.

Na závěr: chtěl bys něco vzkázat čtenářům Vrchlabinek a potažmo fanouškům zdejšího hokeje?
Město Vrchlabí mi přirostlo k srdci. Mám to tady rád, líbí se mi zde a se životem v podhůří Krkonoš jsem spokojen. Mám zde mnoho dobrých kamarádů, přátel a vždy se sem rád vracím. Všem čtenářům Vrchlabinek přeji hlavně zdraví. Važme si jeden druhého a radujme se z každého nového dne, protože ten je jen jednou za život. Vrchlabskému hokeji přeji mnoho krásných hokejových zážitků, hodně dobrých výsledků, a ať se mu i nadále daří výchova mladých talentovaných hokejistů. Jakýkoliv sport je krásný, někdy náročný, někdy emotivní, někdy přináší zklamání, někdy radost, ale je zdravý a pro formování osobnosti člověka důležitý. Přesto, jak zní naše motto: „Sportu zdar a hokeji zvlášť – Vítězí ten, kdo věří“.