Jan Kerekanič: Ambice mám

Realizační tým v letošní sezoně opět sáhl do řad juniorů a na střídačku A týmu posadil v prosinci také útočníka Jana Kerekaniče (1996). Honza je 100% odchovanec Vrchlabí, který začínal ve školičce a poctivě si v dresu HC Krkonoše vysloužil ostruhy do seniorského týmu.

Honzo, jak to bylo s Tebou a hokejem?
Začínal jsem v šesti letech ve školičce bruslení, to se ještě bruslilo na nezastřešeném zimáku. Rodiče pak oslovil trenér, jestli bych to nechtěl zkusit v přípravce. Naši souhlasili, ale po pravdě já jsem ani moc nechtěl. Tréninky mě nebavily, tlačila mě přilba, ze začátku jsem i dost brečel, ale pak jsem tomu přišel na chuť. Trénoval mě pan Vaníček s panem Luňákem, nakonec to byly hezké roky. Už s přípravkou jsme jezdili na turnaje do Garmische, bylo to fajn. K hokeji jsem také dělal dlouhé roky i fotbal, dotáhl jsem to do druhé nejvyšší soutěže, ale pak jsem se rozhodl, že naplno chci teď dělat hokej. Fotbal byl pro mě po celou dobu letní příprava na hokej a když pak na podzim začal led, věnoval jsem se hlavně hokeji.

A co po přípravce, jaké bylo pokračování?
Z elévů jsem přešel pod pana Holečka a to byla dobrá škola. Trenér nás dřel, ale řekl bych, že ty jeho tréninky mi hodně daly do budoucna. Jednou týdně jsme s ním měli tzv. letecké tréninky – ty byly hodně o bruslení, o rychlosti. To jsme se neměli čas nadechnout. A tady vlastně začaly žákovské kategorie a i soutěže. Pamatuju se, že asi v šestce jsme prohráli s Letňany 28:1, přijelo nás málo, navíc se nám zranil gólman, místo něj nastoupil kluk, který v bráně nikdy nebyl. Ale i to je zkušenost, která k hokeji patří.

Kdo všechno Tě za Krkonoše trenérsky vedl?
Jak jsem říkal, začínal jsem u pana Vaníčka a Luňáka, pak to byl Honza Holeček, Michal Křelina, Martin Mach, Pavel Biegl, Petr Srnský, teď v juniorech je to Ivan Houda s Radovanem Bieglem a taky pan Řeháček. Ale zatím nejúspěšnější sezónu jsem měl ve starším dorostu pod panem Srnským. My jsme v sezóně 2012/2013 vybojovali postup do tenkrát Eliod ligy staršího dorostu a v dalším roce jsme ji nejen obhájili, ale probojovali jsme se až do nadstavby.

Kolik vás zůstalo od začátku?
Dá se říct, že partu z přípravky jsme udrželi do mladšího dorostu, pak přijdou střední školy, kluci odejdou na internát a parta se rozpadá. Až do juniorky jsme došli, myslím, ve čtyřech.

Teď si Tě trenér vzal do A-týmu, jak se tam cítíš?
Hlavně musím říct, že jsem strašně vděčný, že jsem tu šanci dostal, i když zatím ty svoje střídání můžu počítat a nepotřebuju tužku a papír. Ale i to, že jsem na střídačce a že můžu s chlapama trénovat, to je pro mě hodně důležité a vážím si toho. Trénink A-týmu je úplně jiný než náš, juniorský. Nás je málo, i když trénujeme s dorostem, někdy nemáme ani brankáře. Takže, když jsem s „A“, je to trénink se vším všudy a to jak fyzicky, tak technicky. Teď vlastně trénuju 5x týdně a k tomu zápasy. Fakt se snažím, mám ambice to prostě někam dotáhnout. Nechci, abych zněl nějak namyšleně, ale nechtěl bych skončit v kraji. A co se týká našeho „Ačka“, tak si tak trochu říkám, že jsem si ho i zasloužil, i když zatím hlavně zahřívám lavičku. Ale i to je zkušenost, nasát atmosféru, trénovat s profíkama. Klub nám dal šanci, abychom s chlapama trénovali, a já jsem to využil. Teď bych si třeba pro příští sezónu chtěl svým výkonem říct o pevné místo v sestavě, i když to bude třeba čtvrtá lajna.

A co juniorka HC Krkonoše?
Musíme zabrat a zabojovat, abychom udrželi ligu. Nechceme spadnout do kraje, potřebujeme, aby Krkonoše hrály ligu, abychom se mohli prosadit. Lidi chtějí, aby za Vrchlabí hráli odchovanci, tak my musíme makat, protože II.liga je náročností jinde. Čekají nás silní soupeři, ale když budeme makat, tak to zvládneme.

Nezbývá než Honzovi popřát, aby v dresu HC Stadion dostal od trenéra šanci předvést svůj talent a také, aby se mu a celé juniorce dařilo ve zbývajících kolech soutěže.