Loni měl Klanica sen, ve kterém skóroval za Stadion. Sen se teď změnil v realitu

Nejdřív první zápas před sedmi stovkami diváků. „To byla pecka, chvíli mi trvalo, než jsem byl zpět ve své kůži,“ popisuje dojmy. Ve druhém utkání hned první gól! „Nebyl nic extra, ale pro mě znamenal moc.“ No a nyní premiérový rozhovor pro Krkonošský deník, se kterým se Patrik Klanica (16) popasoval skvěle.

Pro někoho jen přelom listopadu a prosince, pro Patrika Klanicu velký skok v hokejové kariéře. Útočník vrchlabského Stadionu teprve na začátku června oslavil šestnácté narozeniny, před týdnem ale poprvé nastoupil v dresu druholigového A mužstva doma proti Děčínu (8:2) a hned v dalším kole pomohl jednou brankou ke středečnímu vítězství 6:2 v hale Kadaně.

Borce, který v posledních dvou letech nosil dres Trutnova (U15), pražské Sparty (U17) a HC Krkonoše (U20), si z juniorky společně s Kryštofem Bartákem a Danielem Srnským vytáhli trenéři Petr Hlaváč s Ondřejem Poulem a mladíček se odměnil jedním vstřeleným gólem.

Patriku, napadlo by vás třeba před měsícem, že po několika trénincích s áčkem naskočíte už v šestnácti letech do zápasu druhé ligy?
Už na začátku letní přípravy jsem byl informovaný, že bych letos mohl za A tým naskočit. I když moje výsledky testů na konci letní přípravy nebyly v porovnání s muži nijak přesvědčivé, dostal jsem šanci už v přátelských zápasech. Konkrétně to bylo proti Kobře Praha a Havlíčkově Brodu. Od té doby jsem musel plnit povinnosti hlavně ve svých mládežnických kategoriích. Velkou zásluhu na mém angažmá mezi muži má pan trenér Petr Hlaváč, se kterým jsem už několik let v kontaktu a moc mi pomáhá v mém hokejovém růstu.

Jak náročný pro vás skok do dospělé kategorie byl a jak jste si vůbec užil první domácí zápas před vrchlabskými fanoušky?
Oproti dorostu a juniorům šlo o opravdu obrovský skok do neznáma. Hokej je tu na úplně jiné úrovni. Náročné to pro mě bylo hlavně po fyzické stránce, protože mám oproti mužům lehký váhový deficit. Novinkou pro mě byla i práce se strategiemi, a to jak našeho týmu, tak soupeře, kterým je potřeba hned porozumět. Video přípravy, herní přípravy na ledě a podobně. Byla to opravdu velká změna oproti mládežnickému hokeji, ale nic, co by se nedalo naučit a co bych nezvládl. Když bych měl říct něco přímo ohledně mého debutového zápasu, tak to byla pecka! Celý život jsem ve Vrchlabí, vyrůstal jsem na tomhle stadionu a znám každý jeho roh. Jenže ve chvíli, kdy jsem vlezl na led, absolutně jsem nevěděl, kde doopravdy jsem. Zdálo se mi, jako kdybych byl někde úplně mimo. Člověk by to možná neřekl, ale ti diváci dělají vážně hodně. Musel jsem se jedno, dvě střídání rozkoukat, abych si opravdu uvědomil, že jsem vážně doma. Po chvíli jsem se ale rozkoukal a cítil se zpátky ve své kůži. Zápas jsem si moc užil, byl to zážitek, na který asi nikdy nezapomenu.

Hádám, že vedle mládežnického hokejisty jste zároveň i fanouškem dospělého vrchlabského hokeje. Byl pro vás start v dresu Stadionu vždycky snem či cílem?
Už od mlada byl můj cíl si zahrát za vrchlabský A tým už v nezletilém věku. Vloni jsem měl dokonce i přesně takový sen, že jsem opravdu hrál, a dokonce jsem i vstřelil svůj první gól. Popravdě ani sám ještě nemůžu uvěřit tomu, že je to v tuhle chvíli realita. Abych se přiznal, nejsem ani zdaleka žádným fanouškovským fanatikem. Ano, koukat na chlapy jsem chodil vždy, ale nikdy mě to moc nebralo, prostě nebavilo. Celkově mě vlastně nebaví se moc na hokej koukat, hrozně mě to totiž znervózňuje, že tam nemůžu být já a že tu hru nemůžu sám změnit.

Po premiéře doma proti Děčínu vás trenéři vzali i do Kadaně a tam jste zaznamenal svou premiérovou trefu. Jak byste ji popsal?
Především bych chtěl moc poděkovat oběma trenérům, Ondřeji Poulovi a Petru Hlaváčovi, za tu příležitost a šanci vůbec hrát dospělácký hokej. V zápase s Děčínem jsem nejspíš splatil jejich důvěru, a tak se rozhodli mě vzít i do Kadaně, kde jsem dokázal skórovat. Měl jsem skvělý interní důvod skórovat, protože mě pan trenér Hlaváč velmi dobře namotivoval. Vážně jsem ale nečekal, že bych gól mezi muži dokázal dát už ve druhém zápase. Abych se přiznal, musel jsem se na něj kouknout zpětně, protože jsem moc nevěděl, jak jsem ho sám vstřelil (směje se). Viděl jsem už ale několik lepších hráčů, než jsem já, takový gól dát. Ano, vím že ten gól nebyl na první pohled nic extra, ale pro mě znamenal strašně moc. Vlastně to je až nepopsatelný pocit. Jsem z toho vážně moc nadšený.

Schovali vám spoluhráči puk? A co vás nebo rodiče bude první gól stát v týmové kase?
Puk mám už doma hezky vystavený. To je samozřejmost, že mi ho kluci vzali. Je to moje vzpomínka, na kterou nikdy nezapomenu. Dát první gól za muže se povede jen jednou v životě, dvojnásob v takovém věku. Jelikož jsem „mlaďas“, tak jsem to v kase měl pěkně mastný, ale s klidem na duši můžu říct, že to za to stálo.

V letošní sezoně za Vrchlabí nastupujete za juniory i dorost. Prozraďte, jak se oběma týmům daří a jak jste na tom v tabulce.
V dorostu máme dost dobrý tým. Máme v kádru několik kluků z Liberce, kteří se do týmu dokázali velmi rychle a kvalitně zakomponovat. Tým je vážně hodně nadaný a kluci jsou opravdu šikovní. Řekl bych, že velká část mužstva má obrovský potenciál, když na sobě budou pořádně pracovat. Skvěle se tam dokážeme podporovat. Lidsky bych ale určitě preferoval kádr v juniorce.

Důvod?
S klukama spolu trávíme hrozně moc času, a to nejen toho na zimáku při sportu, ale i mimo něj. Měli jsme letos i několik teambuildingů, které nám nesmírně pomohly ve stmelení party. Táhneme tam jeden za druhého, jako jeden muž a je to vidět nejen na ledě, ale i následně na výsledcích. V juniorce se cítím vážně dobře, jako nikdy předtím. Cítím, že je z nás opravdová rodina, za kterou stojí bojovat. V tabulkách jsme na tom na obou frontách dobře. S dorostem jsme zatím na třetím místě, ale máme zápasy k dobru, díky kterým bychom měli dokázat smazat ztrátu na Benátky nad Jizerou i Jablonec nad Nisou. Juniorka se drží na druhém místě, ale jsme v blízkém kontaktu s úplným čelem.

V sobotu se druholigový Stadion představí na ledě Benátek nad Jizerou. Máte už představu, zda budete k utkání znovu povolán? Pokud ano, změní středeční branka něco na vašem sebevědomí?
Ano, byl jsem trenéry informován, že k zápasu nastoupím. I když jsem pár hodin dozadu dohrál utkání juniorky v Lomnici nad Popelkou, už teď se plně připravuji a soustředím na sobotní zápas za A tým v Benátkách nad Jizerou. Nemůžu se popravdě toho zápasu dočkat, vážně jsem natěšený. Po vstřeleném gólu se mi sebevědomí samozřejmě zvedlo, ale zdravě. Herně se cítím značně komfortněji a sebejistěji. Věřím si, už vím, že je opravdu možné dát gól i mezi dospělými. Chtěl bych samozřejmě v blízké budoucnosti přidat další.

Autor: Tomáš Otradovský (Krkonošský deník)