Významnou posilou vrchlabského týmu se stal Michal Pšurný, 31letý útočník pocházející ze Zlína. Borec s prvoligovými i extraligovými zkušenostmi nebude působit ve Vrchlabí jen jako hráč, ale také jako trenér mládeže. „Mládež chceme co nejvíce herně posunout,“ říká v rozhovoru pro klubový web.

Jak jste se dostal do Krkonoš?
Dostal jsem se sem tak, že rodiče mé přítelkyně tu provozují hotel, a tak se mi naskytla možnost se sem přestěhovat. Zavolal jsem tedy do Vrchlabí, zda by byla možnost v týmu působit. V klubu to celkem uvítali, za což jsem jim vděčný. Jsem rád i za příležitost zde trénovat. Co se týče mého přínosu pro áčko, tak to uvidíme, sám jsem na to zvědavý. Loni jsem hrál už víceméně pro radost – pouze krajský přebor v Uherském Brodě. Tady je to však 2. liga, tedy o soutěž výš, což je pro mě opět velká motivace. Sice to není jako extraliga, ale i přes to se budu snažit podávat tu co nejlepší výkony.

Těšíte se na zápasy s novým týmem? Jak se vám zatím mančaft zamlouvá?
Vždycky, když přijde něco nového, tak se dostaví nová energie. Nejvíc se samozřejmě těším na derby s Trutnovem a se Dvorem Králové. Uvidíme, jak to půjde, těžko v létě hodnotit, když ještě nejsme na ledě. Vrchlabí je stabilizovaný klub a ve 2. lize hraje špičku, takže se na to určitě moc těším. Tým zatím nemohu hodnotit, je tu dost mladých kluků z juniorky, ze základní sestavy tu je asi pět hráčů, takže uvidíme až tak v září. Ale kluci tu jsou v pohodě a kolektiv je super.

Jak už jste zmínil, tak tu budete zastávat i místo trenéra mládeže… Jakou věkovou kategorii trénujete?
Mám na starosti 3. a 4. třídu, což je super – už v letní přípravě byl docela hojný počet kluků. Potom ještě mladší dorost, ale to je těžké hodnotit, protože tam jsme spojeni ze tří mančaftů, zatím se všichni ještě nesešli, ale i tak si myslím, že letní příprava proběhla celkem v pohodě a bez problémů.

Jaké jsou ambice u 3. a 4. třídy?
Chceme se co nejvíce herně posunout. Na výsledky se z mého pohledu určitě hrát nebude. V této kategorii jde spíše o to, aby se kluci opravdu zlepšovali každým tréninkem a byl vidět pokrok v herním projevu. Co se týče dorostenců, výsledky už hrají větší roli, ale i zde se kluci stále ještě hodně učí a je důležité věnovat se jejich rozvoji. Úspěchem bude, prosadí-li se pak tito kluci i ve větších, třeba i extraligových klubech.

Můj největší úspěch? Bronz s osmnáctkou

Pojďme k vašim mladým letům. Vy jste začal s hokejem v rodném Zlíně, kde jste to dotáhl až do extraligy. Jak na své začátky vzpomínáte?
K hokeji mě přivedli rodiče. Hrál ho táta i oba dva dědové, takže mám hokejové kořeny. S bráchou jsme hráli i fotbal, nad kterým ale nakonec hokej zvítězil. Co se týkalo mých cílů, převládala radost ze hry a snil jsem o angažmá v NHL.

Jak se vám líbilo hrát pak za Zlín extraligu?
Ve Zlíně jsem vyrostl, takže to bylo takové vyvrcholení mé kariéry od mládežnických kategorií. Každý zlínský hokejista snil o extralize seniorů a zrovna my jsme byli docela cílevědomý ročník, takže se hned šesti z nás podařilo dostat do áčka, což dnes už není běžné.Co se týče působení v jiném extraligovém klubu, hrál jsem ještě v Českých Budějovicích.

V osmnácti letech jste odcestoval do Běloruska na světový šampionát osmnáctiletých, kde Česká republika získala bronz… Jak se vám tam dařilo? Posunula vás tato zkušenost hokejově někam dál?
Samozřejmě. Na mistrovství světa, byť mládežnickém, si každý nezahraje. Byl to super zážitek, získali jsme bronzovou medaili, ale potenciál jsme měli určitě i na finále. Bohužel nám o gól uteklo. Byl to skvělý zážitek, na který se jen tak nezapomíná.

V roce 2013 jste jel na zahraniční štaci do Manchesteru, kde jste nasbíral téměř stovku bodů a dosáhl jste na mistrovský titul… Co vás k cestě do Anglie přivedlo?
Byla to víceméně náhoda. V té sezoně jsem byl v Olomouci bez angažmá a na poslední chvíli se mi ozvali z Anglie, tak jsem si říkal, proč to nezkusit. Vydržel jsem tam tři sezony a celkem se mi i dařilo.

Zkušenosti máte i s prvoligovými kluby. Ve kterém se vám líbilo nejvíce a proč?
Nejlepší sezona v 1.lize byla jednoznačně v Ústí nad Labem, protože jsme hráli start–cíl o první místo a prohráli jsme asi jen tři zápasy za sezonu. Nakonec jsme smolně prohráli v sedmém zápase proti Chomutovu. Baráž nám tehdy utekla, ale i tak to byla, z celkového pohledu, skvělá sezona.

V některých klubech jste hrál společně se svým bratrem Romanem. Jaká byla vaše souhra?
S bráchou jsme spolu hráli od malička, takže sehraní jsme byli vždycky. Projevovalo se to jak v mládí, tak i potom v áčku. Myslím si, že zmíněná sezona v Ústí byla tou nejlepší i co se týče spolupráce s bráchou. Potom se naše cesty rozešly.

Jaký je váš největší hokejový úspěch?
Samozřejmě je to ten světový šampionát osmnáctiletých, dále i angažmá v Kanadě bylo z celkového pohledu velkým úspěchem, protože to byla obrovská zkušenost do života, člověk se naučil anglicky, podíval se po Kanadě, a co se týče hokeje, tak každý, kdo tam hrál, vám potvrdí, že je to úplně o něčem jiném.