Rozhodčí duelu na Kobře: Mnohdy jen vyjedeme na led a diváci už bučí

Mezi hlavní aktéry druholigových bojů nepatří jen samotní hráči. Žádné klání by se neobešlo bez mužů v pruhovaném. Proto se po utkání Kobry Praha s Vrchlabím k rozhovoru výjimečně dostavil rozhodčí Tomáš Veselý. Prozradil své cíle, jak vypadá život rozhodčího na ledě i mimo něj či které pravidlo je podle něho nejzákeřnější.

Kudy vedla vaše cesta ke kariéře rozhodčího? A jaké byly první krůčky?
Ke kariéře rozhodčího jsem se dostal přes box pomocných rozhodčích. Když mi bylo deset, tak jsem začal u nás v Jaroměři chodit na časomíru. Když jsem začal hlásit, tak jsem se musel naučit signalizaci rozhodčích a vždycky se mi to hrozně líbilo. Ve třinácti letech jsem začal řídit zápasy turnajů, minihokeje a místní hobby ligy. V patnácti jsem si udělal licenci třetí třídy a začal se pískání věnovat naplno. Z toho důvodu jsem taky přestal s chytáním na krajské úrovni. Věděl jsem, že to nemá budoucnost a že v tomhle směru se do velkého hokeje nepodívám.

Kolik sezon už se v pozici rozhodčího věnujete hokeji a jaký zápas pro vás byl zatím v druhé lize nejzajímavější?
Letos je to moje devátá sezona. Ve druhé lize jsem nováček a odpískaných mám zatím jen pár zápasů. Volba nejzajímavějšího zápasu je tak jasná. První zápas v této soutěži mezi Havlíčkovým Brodem a Kláštercem nad Ohří. Co se týká dalších zápasů, tak nejvýš řadím letošní možnost zapískat si před třemi tisíci diváky přípravu extraligy mezi Hradcem Králové a Olomoucí – navíc s legendární čárovou dvojicí Petr Blümel a Standa Barvíř.

Chtěl jste naopak své práce někdy nechat?
Že člověk odjíždí ze zápasů a říká si „proč já to vlastně dělám? Stojí mi to za to? Příště už nikam nejedu!“, to se občas za sezonu stane. Nicméně je to vždycky otázka chvíle. Potom je důležité si rozebrat, proč takový pocit přišel a jestli se jednalo o moje pochybení. Když ano, tak co mám udělat pro to, aby se to příště neopakovalo. Jsme pořád jenom lidi a chyby děláme každý. Největším problémem rozhodčích obecně je ten, že na ně společnost nahlíží jako na nutné zlo. V létě jsem měl díky programu rozvoje ČSLH možnost řídit zápasy International ice hockey school v Jihlavě s jedním kolegou z Finska. Tam je rozhodčí respektovaná osobnost. Stejně tak je tomu za mořem. U nás rozhodčí kolikrát jen vyjedou na led a diváci na ně bučí.

Je možné se povoláním rozhodčího ve druhé lize živit? Jak vychází nadřízení při delegaci rozhodčích vstříc, aby se dalo stíhat i jiné zaměstnání?
Jelikož jsem student, je pro mě pískání solidní přivýdělek. Vím ale jistě, že tohle není činnost, kterou může dělat někdo jenom pro peníze. Pokud to člověk chce dělat na úrovni a něčeho dosáhnout, musí ho to především bavit, naplňovat a samozřejmě musí mít motivaci. Ty peníze jsou bonus, který je na nejvyšší úrovni samozřejmě příjemný. Ve druhé lize si rozhodčí přijde na slušné peníze, ale že by se tím dalo vyloženě živit, to si nemyslím. Většina rozhodčích normálně pracuje, a proto je normální, že má rozhodčí nahlášené směny, kdy nemůže pískat. Člověk ale musí počítat s tím, že se jedná o koníček, který je na čas velmi náročný.

Co vám povolání rozhodčího bere a co naopak dává?
Stejně jako hokejistům i rozhodčím bere hokej část osobního života. Já jsem za to ale rád. Když moji vrstevníci začali chodit v patnácti do hospod, já jezdil na hokeje. Další věc, kterou pískání nejen hokeje člověku dá, je stoprocentně odolnost vůči stresu. Člověk se naučí pracovat v týmu, protože spolupráce je stěžejní. Pozná nové kolegy napříč republikou a v neposlední řadě má možnost nakouknout do velkého hokeje a potkat spoustu zajímavých hráčů.

Řídil jste nedávno zápas Kobra Praha – Vrchlabí. Můžete prozradit, jak jste zápas viděl svýma očima?
Byl to bojovný zápas. Do poslední chvíle přetahovaná o výsledek. Na Kobře je malé hřiště, a tak je na všechno hrozně málo času. Je tam spousta soubojů. Jako rozhodčí musíte být neustále v pozoru. Co se týče výsledku, tak ten jako rozhodčí vůbec neřeším. Nezajímají mě ani papírové předpoklady před zápasem. Prostě jdu na led s čistou hlavou. Hrají modří proti bílým a vyhraje ten lepší. My jsme tam od toho, abychom odvedli nejlepší možnou práci.

Na které stadiony se rád vracíte? Dokáže vás vyhecovat atmosféra?
Co se týče stadionů jako takových, tak si myslím, že každý rozhodčí má samozřejmě své oblíbené i nenáviděné. Tuhle „tajnost“ bych si ale nechal raději pro sebe (směje se). Co se týče atmosféry, vždy je samozřejmě lepší, když je plný stadion, fandí se a není ticho jako v kostele. To potom dostane do tempa hráče i rozhodčí a zápasu to může jen prospět. Několikrát jsem ale zažil i opak. Hráči se nechají zbytečně strhnout a my máme na ledě o trochu víc práce.

Co je vaším cílem? Vidíte reálně možnost zapískat si extraligu?
Cíle jsou samozřejmě nejvyšší. Vnímám to tak, že když něco dělám, musím to chtít dělat na té nejvyšší úrovni. Mám ale spíš dílčí cíle. Teď jsem ve druhé lize a musím odvádět nejlepší výkony tam, vybojovat si možnost nakouknout do první ligy a potom zase dál. Vždycky je možnost se zdokonalovat a dostat se o stupínek výš, takže v tomhle směru to v podstatě nikdy nekončí. Jestli je reálné pískat extraligu? Bez rozhodčích to v extralize nepůjde, takže reálné to rozhodně je.

Jaké pravidlo je podle vás nejzákeřnější, které naopak pravidelně hráči opomíjeno?
Rozdílné názory na nějaká konkrétní pravidla a jejich přínos pro hokej vždycky byly, jsou a budou. Je to subjektivní. Mně osobně přijde zákeřné vyhození puku mimo hřiště, ale musí to vzít za své. Nemyslím si, že by některé pravidlo bylo pravidelně opomíjeno. Je samozřejmě znát, že každý rozhodčí vnese do zápasu svůj cit a pohled na věc. Pravidla jsou ale daná. Myslím, že se nám daří se čím dál více sjednocovat.

Jak je to s ostatními koníčky na ledě i mimo něj? Stíháte se jim věnovat?
Přes zimu je toho času minimum, takže si jdu maximálně párkrát do měsíce zahrát hokej a okusit to tzv. z druhého břehu. V létě, kdy je od hokeje pár měsíců klid, se věnuju inline hokeji. Řídím pravidelně zápasy extraligy a mám za sebou dva roky po sobě i finálový turnaj a finále samotné. Udržuje to proces rozhodování a vyplní mezeru a čekání na novou sezonu. Jinak patří léto fyzické přípravě na novou sezonu. Posilovna, běh, kolo, plavání. Sezona je dlouhá a my musíme být připraveni stejně jako hráči. Druhá liga se hraje v určitém tempu, takže na téhle úrovni už je příprava opravdu důležitá.