Představení vrchlabské legendy

Úspěšný projekt Legenda pomáhá věnovaný Ivanu Hlinkovi se nyní vrací jako projekt Legenda legendám. Naší legendou jsme zvolili pana Jaroslava Niče, kterého bychom Vám rádi více představili.

Je jen málo legend, jejichž život se váže ke sportu, místu a mnoha generacím. Jaroslav Nič někdy v roce 1947 obul brusle a začal hrát hokej, tehdy v žákovském družstvu.
To ještě netušil, že to bude právě hokej, který mu sudičky vedle jiných ušlechtilých činností vložily do jeho života. Hokeji zůstává věrný už víc než sedmdesát let. Od žákovských utkání pokračoval všemi kategoriemi, aby po skočení hráčské kariéry pokračoval od roku 1966 jako rozhodčí. V roce 1973 v Karviné udělal rozhodcovskou jedničku a postupně se propískal z okresního přeboru až do II. hokejové ligy. Poznal tak stadiony např. v Litoměřicích, ale také na Slávii i starou dobrou Štvanici.

Jaroslav Nič pracoval obětavě také jako trenér. Jeho trenérská práce ale nebyla jenom zaměřená na hokej, staral se o děti a mládež tak, že mu daly samy přezdívku „táta“. To vlastně bylo to nejvyšší a nejkrásnější uznání jeho práce. Táta je trénoval a hlavně vychovával k lásce ke sportu, ale také ke slušnému chování.
Po skončení trenéřiny dnes pracuje pro vrchlabský hokej dál. Buď jako časoměřič, zapisovatel, brankový rozhodčí nebo trestoměřič. Když bylo něco potřeba opravit na stadionu a bylo to o drátkách a elektřině, nebo cokoliv jiného, nastupoval v kteroukoliv dobu pan Jaroslav Nič.
Hokejové dění stále sleduje, všechny jeho nové trendy, pravidlové změny.

Jsme vděčni, že můžeme s panem Jaroslavem Ničem spolupracovat i my a stále se od něho učit. Ostatně i dnes nekompromisně střeží trestnou lavici.
Jestliže je v rámci Nadace Ivana Hlinky možnost účastnit se akce Legenda legendám, tak jak probíhá v klubech Tipsport extraligy, Chance ligy, II. ligy a Univerzitní ligy, připojuje se i náš klub HC Stadion Vrchlabí a naší legendou je zcela po zásluze právě pan Jaroslav Nič.

Jak si na naši legendu pamatují jeho svěřenci a spolupracovníci?

Tomáš Jirků:
Pan Nič byl můj první hokejový trenér, když jsem v 6-ti letech nastoupil do hokejové přípravky ve Vrchlabí. Hned první rok mě zařadil do sestavy na utkání proti Nové Pace. Tehdy se ještě hrálo i v přípravce na velké hřiště a pro mě to byl obrovský zážitek, na který do konce života nezapomenu. Myslím si, že první trenér v životě jedince je nejdůležitější, protože rozhoduje o tom, jestli si dané dítě vytvoří pozitivní vztah k danému sportu, či nikoliv. Pan Nič byl právě ten můj první hokejový trenér, kterému vděčím za to, že miluji hokej, kterému se věnuji a doufám, že budu věnovat celý svůj život.

Daniel Srnský:
Pan Nič je hrozně hodný pán, který nás naučil výborně bruslit. Vždycky se na nás usmíval a nikdy na nás nekřičel.

Jiří Jakubec st.:
Jardu znám již velkou řádku let a je to ten nejslušnější a nejserióznější člověk, jakého jsem u hokeje potkal. Jarda je i velice obětavý a kdykoliv bylo potřeba s něčím pomoci, tak neváhal a přiložil ruku k dílu. Působil jsem s ním jako vedoucí mužstva u nejmenší kategorie a Jardu milovali všichni kluci, protože byl na děti velice hodný a laskavý. Rád bych mu tímto za vše poděkoval a popřál hodně zdraví.

Jiří Jakubec ml.:
Pan Nič je pro mě opravdovou legendou, protože mě provází po celý můj hokejový život. Pokud se dobře pamatuji, tak první krůčky na bruslích jsem dělal pod jeho vedením, kdy mě trénoval v přípravce. Dal nám všem to nejdůležitější, a to je láska k hokeji a k Vrchlabí. Ve starších kategoriích nás vždy pískal a býval na nás i dost přísný. Když jsem se vrátil z hokejového světa, tak tu opět byl p. Nič, i když už pouze v roli časoměřiče, což vykonává dodnes. Je to pro mě člověk, který je s naším hokejem a klubem nerozlučně spjatý a patří mu obrovské díky za veškerou energii, kterou našemu hokeji věnoval.

Miloš Křelina:
Jarda byl pro všechny své svěřence takovým tátou. Pamatuji se, že i poté co netrénoval, ale pouze rozhodcoval, byl také takový. Pokud při zápase nastala nějaká potyčka, jel za hráči se slovy „ale kluci, tohle mi tu nedělejte“

Aleš Cerman:
První, co mě napadne při vzpomínce na pana Niče, je, jak nás vozil na nosiči jeho kola na tréninky. Byl to PAN trenér.

Tomáš Cerman:
Byl to úplně první chlap, který mě postavil na led - můj první kontakt se zimákem byl on. Pamatuji si letní přípravu ve Vejsplachách, když jsme přišli na trénink od hlavy až k patě od bahna, on nás omyl v potoce a poslal nás domů, abychom nenastydli. Byl to takový náš táta. Chodím na zimák 40 let a první, koho jsem tu potkal, byl Jarda Nič a když jsem včera odcházel ze zimáku poslední, s kým jsem se loučil, byl zase on. Úcta, respekt a obdiv, to jsou tři slova, která mluví za vše.

Zdeněk Ježek:
K panu Jaroslavu Ničovi mohu říci jenom to, že jsme spolu prožili naprosto nezapomenutelné chvíle. Jsme dávní kamarádi a ještě více nás spojil pruhovaný dres. Za víc než 15 let jsme se najezdili, hlavně se Škodou 1000 MB, spoustu kilometrů. Všude jsme byli včas, nikde nám nenadávali, naopak na Slávii si přáli, abychom tam jezdili pískat častěji, protože poznali, že pískáme rovinu a nic jiného nás nezajímá. Vždycky jsme si vycházeli a vycházíme vstříc jak na ledě, tak i v životě.

Jiří Martinec:
Pan Nič je ohromně svědomitý člověk, který chodí na služby i o hodinu dřív, než musí. Když byl při větší síle a dělal trenéra, děti za nim chodily jak za tátou. Když pak doma něco tvrdily a rodiče jim to vyvraceli, řekly jen „Ne, pan Nič to říkal takhle“, takovou ohromnou měl autoritu.

Tomáš Kynčl st.:
Pan Nič na nás nikdy neřval a snažil se všechno řešit v klidu. Pamatuji, že na zimáku byl od rána do večera, takže mu tam manželka nosila snídaně, obědy i večeře.

Jaroslav Vlasák:
Pamatuji ho jako perfekcionistu, všechno muselo být tip top – perfektně připravené tréninky, před zápasy chodil o hodinu dříve než ostatní, aby měl vše dokonale připravené a jeho svěřenci se cítili snad lépe než doma. Odcházel vždy jako poslední a v jejich kabině se po jeho odchodu dalo jíst ze země. Byl vzorem pro všechny ostatní. Vzpomínám na něj i profesně, protože pro provoz zimního stadionu v oblasti elektro udělal strašně moc. Dodnes s ním spolupracuji a velice si ho vážím.