Na slovíčko s Karolínou Erbanovou...

Do svého vůbec prvního sportovního působiště, na zimní stadion do Vrchlabí, se letos vrací další výrazná osobnost. Je jí olympijská medailistka Karolína Erbanová, která se po ukončení sportovní kariéry snaží zakotvit v civilním životě. Bez sportu a bez ledu se jí zůstat nechce a chce předávat své bohaté zkušenosti mladým hokejovým talentům, kteří ve Vrchlabí vyrůstají.

Karolíno, kde a jak vznikl nápad zapojit se zpět do hokejového dění?
Hokej jsem hrála v dětství, potom jsem přešla na rychlobruslení. K hokeji mám dlouhodobý vztah a když byl projeven zájem o mé bruslařské zkušenosti využitelné pro hokejisty, tak jsem neváhala a vydala se tímto směrem.

V jaké roli bys měla ve vrchlabském klubu působit a jak se na ni těšíš?
Moje specializace je bruslení a z toho budeme vycházet. Budu se pohybovat napříč kategoriemi, což je pro pro mě výzva. Jak přesně bude ta spolupráce fungovat se uvidí.
Sport mě baví a tím na nejvyšší úrovni jsem trávila posledních mnoho let, takže své zkušenosti budu předávat dál s radostí.

Vzhledem k Tvojí specializaci se dá předpokládat, že budeš pomáhat především s pilováním bruslařských dovedností. Můžeme očekávat, že s Tvým přispěním budou ve Vrchlabí vyrůstat další opravdoví rychlíci?
Sportovní výkon, ale i samo bruslení, je souhrn mnoha faktorů. Dnešní hokej se ale zrychluje a bruslení je proto velmi důležité. Takže ano, mělo by jít především o zrychlení a zlepšení pohybové koordinace...

Je něco konkrétního, ať už v tréninku nebo v technice bruslení, co by šlo z rychlobruslení jednoduše přenést do hokejového prostředí?
Přestože jsou rychlobruslařské a hokejové brusle dost rozdílné, technika je podobná. Když jsem před pár měsíci, po asi 10 letech, obula hokejové brusle, byla jsem překvapená, že na nich můžu uplatit hodně z toho, co jsem se naučila na rychlobruslařských nožích. Kupříkladu nižší posed, či jízda v těžišti jsou technické prvky, které se dají uplatnit v hokejovém bruslení. Jsou to ale dovednosti, takže k jejich osvojení a upevnění potřebujete hodně času.

Výchova mladých dětí není jednoduchá. Připravuješ se na ni nějak speciálně a pomáhá Ti v tom maminka, která má s výchovou zkušeností na rozdávání?
Během školního roku jsem chodila asistovat do hodin tělesné výchovy na základní školu na náměstí Míru. Byla to pro mě první zkušenost s dětmi a byla pro mě cenná.
Mamky se občas na něco zeptám, ale umění učit je podle mě dovednost, která se musí budovat a nedá se předávat radami.

A co A-tým, myslíš, že by Tvoje zkušenosti a rady ocenili i hráči z A-týmu, např.Jirka Vašíček, Jarda Bednář, Petr Sýkora :-)?
Zralý sportovec sám nejlépe ví, jak a v čem se může zlepšit, takže to je spíš otázka pro ně, než pro mě. Ale obecně samozřejmě zkušenosti sportovce, který se specializuje na jednu z činností, které hokejista musí ovládat, mohou být pro něj přínosné bez ohledu na to, jak vyzrálý a zkušený je on sám.

Vím, že jsi svoji sportovní kariéru startovala hokejem a to právě tady ve Vrchlabí. Jak jsi se vůbec k hokeji dostala?
Hokej hrál můj brácha i moji bratranci, na hokej se doma často dívalo. Našla jsem si k hokeji vztah a mluvila jsem o tom tak dlouho, až mě Aleš Suk, který v té době působil jako tělocvikář na základní škole na náměstí Míru, domluvil výstroj a trénink s týmem mé věkové kategorie u nás na stadionu.

Tvůj věk ani zdaleka nelze označit za vysoký, neláká Tě ještě nějaká aktivní sportovní kariéra, např. v ženském hokeji?
Hokej je u mě taková odložená vášeň. Jak už jsem zmínila, hrála jsem ho v dětství, ale ve 14 letech jsem jako holka musela přejít do ženského týmu a v té době jsem se dostala k rychlobruslení, kde jsem se rychle začala pohybovat ve světě velkého sportu. Chtěla jsem soupeřit s těmi nejlepšími a vyhrát ty nejcennější medaile. Proto jsem zvolila tuto individuální cestu v individuálním sportu. Hokej jsem odložila do skříně, ale pořád jsem ho měla v hlavě. Takže možnost ho z té skříně zase vyndat se nabízí.