Co se do rozhovorů nevešlo
Na začátek nového roku jsme pro Vás připravili krátké ukázky z rozhovorů, které se do publikovaných článků nevešly. Nejkratší rozhovor trval přesně 6,38 minut a nejdelší se protáhl asi na tři hodiny. Nejsdílnější byli všichni hráči poté, co se vypnul diktafon. Všichni projevují stejnou snahu vyluštit v mých nečitelných poznámkách, na co se budu ptát a kolik otázek na ně čeká.
Reakce na žádost o rozhovor: „Ježiš, proč já, oni se mi zase budou smát, že jsem úplně blbej.“„A půjde to přepsat tak, abych tam nevypadal jako deb.l?“
„Víš, na juniorech je nejzajímavější, když se servou rodiče. A to je skoro na každém zápase.“
„To určitě, já ti to řeknu a ty to tam napíšeš.“
„Jsem slyšel, že tady v zimě třeba i týden v kuse sněží, tak jsem si pořídil smetáček do auta.“
„Lyžování, to je moje, ale to tam nepiš, my ho máme zakázané.“
„Ještě že v zimě nebudeme běhat v parku….“ Autor: „Ale v rámci tréninku byste tam mohli odhrnovat sníh.“ „Ani nezkoušej se o takové pakárně někde zmínit.“
„Musím počkat na přítelkyni a pak dáme do pořádku ten náš byt, musí se tam hlavně uklidit.“ Autor: „To můžeš i sám, nebo?“ „Nemám sebou žádné čistidla a ani nevím, čím bych to uklízel.“ Autor: „Ve městě je drogerie a na těch lahvičkách jsou obrázky, co je na co……“ Smrtící pohled zadržel další komentář.
Rezignovaně: „Když bych nehrál, tak bych byl asi tady s kolegama….,“ ukazuje kopáče za oknem.
„Nějaká ženská po mně chce rozhovor…“
Nejčastější věta: „Ale to tam nepiš.“
Hezký a úspěšný rok 2010.