HC Stadion Vrchlabí – Ivan Houda: Občas už hokej bolí
Rozhovory

Ivan Houda: Občas už hokej bolí

11.10.2011
Jana Poskerová

Skalním fanouškům vrchlabského hokeje není potřeba Ivana Houdu dlouze představovat. Tento obránce poznal klub již před lety nejen z hráčské pozice, ale také jako trenér, asistent, jednatel. Nyní se rodák ze Sokolova opět vrátil na led, aby se věnoval tomu, co jej opravdu baví.

Momentálně patříte v týmu mezi nejzkušenější hráče…
Až tak bych to neřekl, určitě nejvíce zkušeností má Filda (Martin Filip, pozn. autora), který si prošel i extraligou. Já za sebou mám zkušenosti z prvoligového hokeje a pravda je, že jsem v týmu nejstarší. Do Vrchlabí jsem se přiženil v roce 1991, hokej jsem za něj hrál v kraji a pak už jsem se věnoval trénování a hokej jsem hrál spíše za starou gardu. K aktivnímu hokeji jsem se teď vrátil asi po sedmi letech.

Co to pro Vás znamenalo, začít znovu aktivně?
Vrátil jsem se hlavně proto, že mám hokej rád a hodně pro mě znamená. Hokej je pro mě na druhém místě po rodině. Samozřejmě to pro mě bylo náročné, přece jenom už mi nějaký pátek je, takže mi to trvá déle, než mladým klukům. Ale zapojil jsem se do přípravy a zvládl ji, sice jsem se s tím pral, ale šlo to. Bolelo mě to, mám za sebou nějaké úrazy, jsem sešroubovaný, jenže jak už jsem říkal, mám hokej rád a chci ho dělat, dokud zdraví dovolí. Je to náročnější i z toho důvodu, že všichni hokej kloubíme s rodinným životem a prací, ale dá se to. Mám tři malé holčičky a tolerantní ženu, která ví, že se hokejem bavím.

Zbývá Vám čas i na jiné aktivity?
Teď už ani ne, dělím jej mezi rodinu, práci a hokej. Relaxuju s rodinou, nebo prací kolem domu. Na víc už mi čas opravdu nezbývá.

Jaké je Vaše očekávání pro letošní sezonu?
Tak za mužstvo, abychom hráli dobrý hokej. A za sebe… Já bych rád ve svém věku ještě jednou slavil postup do druhé ligy. Už jsem postupy zažil, ať v Dukle Litoměřice, jako hráč, tak tady jako asistent trenéra a byly to moc hezké zážitky.

Jak se Vám zatím jeví tým?
Myslím, že je poskládaný dobře. Máme zkušené hráče, ať je to Filip, Jirka Jakubec, Hlaváč, tak jsou mezi námi mladí kluci, které jsem třeba ještě já sám trénoval, nebo kluci z Jablonce, Hradce, Liberce.Pravděpodobně ještě nějací hráči přijdou, ale ta kostra je dobrá. Myslím, že můžeme hodně překvapit. Určitě ještě prohrajeme, jak říkal jeden z našich hráčů: “Nejsme kapela, abychom každý den vyhrávali…“ Začátky jsou těžké, tým se ještě sehrává, uvidíme, jaká bude situace za měsíc.

Hrajete s klukama, kteří by mohli být Vašimi dospělými syny…
(Smích). Hraje se mi s nimi dobře, jsou to kluci z juniorky, jak jsem říkal, některé jsem trénoval, tak nevěděli, jak se ke mě mají chovat, měli ostych, chvíli mi vykali, chvíli tykali. Ale jsme všichni na jedné lodi a teď jsou to mí spoluhráči, není důvod dělat ze sebe něco víc.

Co nějaká perlička z hokeje?
No, já mám zážitků… To už jsem trénoval a naskočil jsem bez přípravy do jednoho zápasu, protože nás bylo málo. Ale „comeback“ mi vůbec nevyšel. A dlouho se o tom mluvilo… Na modré jsem nějak zakopl, spadl a byl z toho gól. Pak už jsem věděl, že ani kraj se nedá hrát bez tréninku.

Vy už jste trénoval, uvažujete do budoucna, že byste znovu začal?
Jsem rád, jak tady teď funguje mládež a určitě bych se ještě rád na pozici trenéra vrátil. Mě těší, že teď do budoucna můžeme v hokeji čerpat z vlastních řad. Vlastně i teď máme kluky, kteří přišli z juniorky. A jsou to kvalitní hráči, samozřejmě na sobě ještě musí pracovat, občas jsou zbrklí a emotivní, ale z toho se vyhrají.